Čas žít sama za sebe

Poslední tři roky jsou fičák. Nejen ve světě ovládaném nejdřív paralýzou covidu, pak válkou. Největší fičák cítím sama v sobě.

U mě začala jedna velká cesta v lednu 2018, kdy jsem se setkala s jógou poprvé v tom smyslu, že jsem si ji zamilovala. Také jsem začala poznávat sebe, své silné stránky, ale mnohem víc slabiny a strašáky, které v sobě skrývám a táhnu si je s sebou. Před pár lety jsem slyšela úžasnou odpověď na otázku, co je to lidská mysl - "šuplíky s bordelem v mojí hlavě." A díky tomu, že jsem začala pomalu ten bordel uklízet, jsem nejen celkem rychle otěhotněla, naprosto úžasně porodila, ale prostě jsem se začala víc ladit. Na okolí i na sebe.

A protože žádná cesta není úplně easy, přišly v květnu 2019 Vojtíškovy potravinové intolerance, totální ztráta víry v sebe a mnoho dalšího. Na spoustu věcí jsem začala být sama a musela jsem se sakra otáčet, abych zvládla fungovat s šílenou eliminační dietou, holčičkou ve druhé třídě (a to jsem netušila, že náš čeká rok a půl domácí výuky), půlročním miminkem a haciendou (takto můj drahý kamarád přezdívá našemu malému domečku 😊 )

Vidíte tam někde prostor pro mě? No já taky ne, ale prostor se pomalu blížil. Na přelomu roků 2019 a 2020 nebyl čas na nic. Nebo spíš na vše, jen na mě ne. Jóga? Vůbec. Knížky? Vůbec. Hudba, tanec, psaní... Vůbec. Jsi matka, Jájíku, tuž se.

A pak přišla...Terezka a Eurona. Opět vcelku nenápadně, vlastně jsem vůbec neměla pocit, že ji potřebuju, ale protože Vojtovy problémy s jídlem se celkem vytratily a pokud něco přetrvalo, ukázalo se nám to (a pravidelně se stále ukazuje) v zimních měsících v podobě ekzému, tak se vlastně ta eko kosmetika a prostředky na praní a úklid hodily. Krom toho, že ekzém je lepší a úklid rychlejší, tak mi tahle životní etapa přinesla mnohem víc. Začala jsem se vracet k sobě. Protože pandemie v tu chvíli nabírala na obrátkách, bylo podnikání z domova úžasným způsobem, jak neztratit kontakt. Navíc jsem se vzdělávala a jak říká moje babička: "Čím jsou lidi vzdělanější, jsou také citlivější a mají víc pochopení pro druhé." Nevím, kde přesně na téhle cestě, ale zjistila jsem, že nejvíc pochopení potřebuju sama pro sebe a že pokud mají být moje děti šťastné, pokud mám ze své dcery vychovat šťastnou a silnou ženu, musím být šťastná a silná já sama. Děti se učí nápodobou, pokud Naty uvidí jen to, jak ryju tlamkou v zemi, že všichni ostatní jsou pro mě důležitější, než já sama, nepředám jí zrovna to, co bych sama chtěla.

Přišlo jaro 2021 a další dveře, kterými bylo nutno projít. Jak v otázkách rozhodování, co se svou kariérou, tak v otázce další cesty k sobě. A tak jsem šla dál, občas vám prostě přijdou do života věci, které nelze odmítnout. A já vím, že jedny dveře, kterými jsem prošla, tady byly hlavně proto, abych si uvědomila, kým jsem a kým naopak ne. Po tomhle uvědomění totiž přišly další a další dveře. Poznala jsem spoustu inspirativních žen a spolupráce s nimi mi dala moc. 

Nejvíc mě fascinuje, jak ti, kdo chtějí vidět, tak tuhle cestu vidí a vnímají. A ti, kteří se úzkostlivě bojí jakékoli změny, před tím zavírají oči. Ale život je vývoj, my jsme vývoj. Nikdo nestojí na místě, buď jdeš dopředu, nebo couváš. Buď rosteš, nebo padáš.

Tahle cesta nekončí, mám před sebou spoustu úklidu, v šuplících ještě moc a moc bordelu. Ale v únoru se mi otevřely další dveře. Z čista jasna, prostě tu byly a já věděla, že pokud jimi neprojdu, tak budu litovat. Tak jsem jimi prošla, možná spíš proskočila. A už ten skok byl transformační, už jen to obrovské rozhodnutí ve mně spoustu věcí posunulo, probudilo... A protože celý tenhle skok je krásně časově orámovaný, jsem sama zvědavá, kam až se do svých letošních narozenin posunu.