Moje tělo je zase jen moje

"Moje tělo je zase jen moje..."

To byla první věta, která mě dnes ráno napadla a je to všechno tak správně, že se mi z toho ani nechce brečet.

Celkem 47 měsíců kojení...a 18 měsíců těhotenství...to je sakra dlouhá doba, kdy jsem se o svoje tělo musela dělit. A protože jsme během jedné noci zvládli s Vojtou po vzájemné dohodě ukončit našich spoječných prokojených 34 měsíců, musím si sem prostě všechny ty měsíce odložit. 

Myslela jsem, že druhé kojení bude malina....no a starty byly asi tak o 1000% horší než s Natálkou.

Mléka bylo sice od začátku dost, ale protože Vojtí měl nižší porodní váhu a první den ještě pohubl, ztratil sílu a prostě nepil. Takže hned po návratu domů začal týdenní kolotoč přikládání, odsávání, dokrmování přes prst ze stříkačky. Když už vypadalo, že jsme to zvládli, podcenila jsem pitný režim a pro změnu jsem o mléko málem přišla.

Včechno jsme ale zmákli a nastaly tři měsíce relativního klidu plného lásky, nošení, kojení a vzájemné komunikace (jako vážně, když Vojta v 18m stále nemluvil, tak se mě paní doktorka ptala, jestli mám aspoň pocit, že mi rozumí...no a já VÍM, že mi rozuměl už od té doby, co jsem na něj poprvé promluvila). 

A pak to přišlo...První hexa a po ní naprosto šílené měsíce plné diet, stresu a ztráty víry v sebe samu a své tělo. U Vojty se rozjela potravinová intolerance. Trochu jsem s ní počítala, Natálce také první rok vadily mléčné várobky a vejce. Ale tohle byl úplně jiný level. Vypadalo to, že vadí snad všechno, co sním. Vzdát se kojení a přejít na speciální umělou výživu pro mě byla úplně krajní možnost, tak jsem šla do eliminační diety. No a přišli jsme na to. Vadilo fakt skoro všechno. Jak je však dnes již patrné, hlady jsem neumřela, takže se to dalo přežít.

Vychytali jsme si svůj systém v uspávání a až na 2 měsíce mého usilovného nucení, neměl Vojta ani dudlík. Tady je na místě poděkovat jedné skvělé mamince a ženě, která mi ve chvíli, kdy to zavánělo bojkotem kojení (aha, takže ty první 3 měsíce taky nebyly tak easy) řekla, ať ty dudlíky hodím někam do háje a začnu ještě víc poslouchat svého syna. Když bude potřebovat, nejlepší dudlík je prostě maminka. Po těch skoro 3 letech se pod to můžu s čistým svědomím podepsat. 

Pak jsme si s dietou a po roce i bez ní kojili vesele až do letošního léta. Tam se kolem Vojtových 30 měsíců sešly spolu dvě věci naráz. Pomalu mi mléko začalo docházet a hlavně mi už kojení kdykoli a kdekoli začalo vadit. Tak jsem to Vojtíškovi vysvětlila a po třech dnech zvykání si jsme přešli na režim "kojíme se jen v postýlce". Takže z 99% to bylo jen na uspání, ale když byla velká potřeba, tak jsme si prostě do té postele zalezli třeba ve dvě odpoledne :-D

Od září už se jednalo prakticky jen o noci...a tenhle týden to přišlo, touha se v noci přisát by byla, ale nebylo co pít. Tak následoval den vědomé komunikace na téma odstavení a pak noc plná pláče. Od tří do půl páté ráno jsme na střídačku brečeli oba. Ale noc na dnešek už se nesla jen v duchu: "Mami, jsi tu?" A otočení se na druhý bok a spokojeného spinkání...

Takže v závěru chci poděkovat. Nejen těm, kteří dočetli až sem. Ale především sobě, svému tělu a Vojtovi. Že jsme to všechno zvládli. A pak za podporu všem, kteří mi ji dali. A těm, kteří mi ji nedali možná ještě víc, protože komunikovat s okolím, své nastavení, že budu kojit klidně do první třídy, bylo místy dost velká sranda :-D