Proč holčičky pláčou a kluci se zlobí

Znáte to, pohodové dopoledne, Vaše zlatíčko chce malovat obrázek. Voda, štětec, barvičky, čtvrtka. Jdeme na to! Stonek, tráva, listy, květy...Tady ještě kolo a z něj pár čar. Jo aha, to jsem já. A to menší, to jsi ty? Bezva, máš z toho radost, baví tě to? Ještě sluníčko mami. Tak jo, jdu na to.

A najednou prásk. Štětec se smýkne po hraně kelímku s vodou a už letí. Kelímek i voda. A obrázek si dá koupel v mořském příboji, který má ale bohužel z důvodu mixu všech barev do křišťálové čistoty daleko....

Uááááá, já jsem nemehloooo, teď je to hnusný. Nebudu to dělat. A bum bác, co ještě neletělo, letí do kouta. Následuje další křik, slzy, naštvání - na obrázek, na vodu, na vás, na sebe, na všechny a všechno. Poznáváte to? Jaká je vaše reakce?

Často se v takových situacích nabízí zlehčení ve stylu: "Ale no tak, vždyť to nic není, přece bys kvůli tomu nebrečela. Namaluješ jiný." Jenže onachce tenhle, dala si záležet, byl krásnej, chtěla ho dát tobě, mami...a teď je hnusnej, politej.
Skvělý zabiják situace je prohlášení, že hodný holky/kluci přeci nebrečí.

Kolik stejných nebo podobných vět jsme slyšely jako děti, kolik jsme jich jako maminky řekly? V dobré víře, abychom pomohly.

Ale naše zlatíčka potřebují slyšet něco úplně jiného.

Celá takhle situace má v sobě spoustu skrytých důvodů a má také cestu, po které když se vydáme, odejdeme jako dva vítězové. Zatím nevyhrál nikdo - obrázek je zničený, dítě je nešťastné, frustrované, že se mu nepovedlo něco, na čem si dalo moooc záležet a navíc se cítí nepochopené a malé - protože máma nevidí, jak důležité to pro něj bylo a navíc brečí, to je špatný, hodný velký děti totiž nebrečí. Protáhne koutky své roztomilé pusinky směrem dolu a vy vidíte, že tohle není OK. A je vám z toho těžko a smutno.

Co s tím? 

Pochopení

To je klíč ke šťastnému řešení mnoha situací s dětmi. Jsou tady samozřejmě důvody, proč dítě na věc, kterou my můžeme vnímat jako banalitu, reaguje tak emotivně. Jakékoli emoce jsou ale v pořádku a je moc důležité si je prožít. Každá potlačená a neprožitá emoce se nám totiž usadí na duši a při každém dalším jejím nepřijetí se nabíjí.... Až jednoho dne vystřelí takovou silou, že samy nechápeme, jak se to stalo. Připomíná vám to něco? Já měla podobných výbuchů v životě už několik, poslední velká sopka bouchla vloni v prosinci.

Dítě v tu chvíli nepotřebuje utěšovat, že to vlastně nevadí, jemu to totiž vadí a celkem dost. Potřebuje, aby ho maminka objala, vcítila se do jeho neštěstí a zkusila ho pochopit. Řekla, že smutek je v tuhle chvíli v pořádku. Věřte tomu, že vaše zlatíčko si třeba ještě chvíli popláče, pak se zvedne a pomůže vám utřít ten nepořádek.

Zkuste se v další podobné situaci zastavit a místo mávnutí rukou se vcítit do svého dítěte a vyjádřit mu pochopení. A pak mi napište, jaký to mělo úspěch.

Ve čtvrtek 22.4. budu dělat na tohle téma živé vysílání, kde půjdeme ještě víc do hloubky a budete se mě moct v komentářích i rovnou ptát. Pokud chcete, klikněte na krásný obrázek s rozkvetlou sakurou a já se na Vás budu těšit.